O mateřství a realizaci

Já vlastně nevím kde začít. Že jsem prošla krizí a teď už to bude jen dobré? To asi ne. V tomhle nám filmy kecají.
Na něco jsem přišla. Na něco hodně důležitého o sobě. Propojila jsem se se svým vnitřním ohněm, který hoří pro mé sny.
Náklad, který na sobě neseme jako matky v dnešní době, je opravdu velký. Máme mít (a samy to na sobě vyžadujeme) uklizeno, uvařeno ideálně zdravě a BIO, o děti postaráno.. Žena má empaticky fungovat celý den a pak být ještě žhavá v posteli s manželem. A ideálně zvládá i podnikání. Po nocích. Moc nespí, dobíjí se asi kabelem, jako tablet 😀

Ale ono to tak není. Každá máma, žena, má své propady, kdy je toho na nás prostě moc. Kdy je to poslední poblité triko, nebo provokace staršího dítka, či odseknutí puberťáka… a najednou je všechno špatně. Mým dětem teď třeba rostly zuby oběma naráz. A tak z ničeho nic vřešťely, chtěly se pořád nosit nebo jakkoliv být u mně. Běžné denní činnosti přičti k tomu (uvařit, uklidit, přebalovat, venčit..). DO jisté míry tohle zvládám a mám to tak nastavené. Ale ne obě, celý den, několik dní po sobě. Během tohohle maratonu jsem v sobě pocítila takové zvláštní místo. Nadhled. Jako bych byla nad tím, co se děje a jen to pozorovala. Byla to hodně zvláštní zkušenost. A tam jsem uviděla, nebo pochopila ten příběh, který se nám vlastně odehrává.

Ono.. někdy to jde, dát láskyplné hranice, vysvětlit. Někdy to jde i víckrát. A někdy to prostě nejde. Aspoň mně ne. Občas bouchnu jak papiňák, nebo jen tupě zírám do prázdna a nejsem schopna vůbec ničeho.

Hodně mi pomohl příběh z Knihy Mrcha vs Hodná holčička, kde Martina Brandová popisuje naše představy o dokonalosti. Jak nás dovedou štvát jako koně někam, kde vlastně nechceme být – jen proto, že si myslíme, že to tak má být. A třeba nám to vůbec neslouží!

Můžeme si za to tak trochu všichni sami. Sdílíme si navzájem jen chvíle pohody a štěstí, vytržené z kontextu. Vše ostatní – to jak jsme k tomu došli, propady, neštěstí, vykřičené emoce.. schováváme i před sebou. A pak se stresujeme, že jsme jediní, co křičí – nebo si rovnou dáme nálepku špatné matky (fuj, tu fakt nemám ráda, už jen to slovo mne děsí)

S první dcerou jsem byla ve stresu pořád. Aby náhodou nebyla nespokojená – však se na ni mám naladit poznat co chce, ani nemusí začít brečet. Ano, do jisté míry. Bohužel nežijeme už jako indiáni v komunitě (a to je věc, která nám, jako zvířatům hodně chybí) a pokud je naše dítě v podstatě první miminko, se kterým máme větší zkušenost, nemáme šanci se na tenhle level dostat. Fakt ne, zkoušela jsem to. Věřím, že to možné je a díky Konceptu kontinua za tuhle osvětu.. Ale možné to je, když tak funguje celá vesnice. A člověk (ne jeden) je s dětmi neustále, zkrátka postará se kdokoliv jde zrovna okolo. Pak to může plynout. To jsem bohužel pochopila až u druhé dcery, mé učitelky Harmonie v rodině. Miminka prostě občas pláčou. Není v silách jednoho člověka, zvlášť s péčí o domácnost a starší sourozence.

Hrozně se bojíme, že nás někdo odsoudí, když přešlápneme. Že budeme vyloučeni z kmene. V dávných dobách to znamenalo jistou smrt a zůstalo to v nás. Jenže nároky, jaké si nyní na sebe klademe, jsou NEŽITELNÉ.

Přesně ona Hodná mrcha mi dala dobrý návod. Co je dokonalé pro mne? V čem se já cítím dobře? Ne maminka, babička, muž, děti.. já!
Fakt to funguje. Rozhoduji se ve svůj prospěch. Jako ne že nechám dítě řvát hlady a jdu si malovat obraz. Ale když mám děti i sebe najezené a oblečené .. tak jdu malovat .. (doplň to, co tobě dává smysl)
jasně, mohla – měla – bych možná jít třeba umýt ty dvěře, na které mně už nějakou dobu upozorňuje muž. Ale pro mně třeba zrovna nejsou důležité. Jednou na ně dojde, ale teď si já potřebuju dobít baterky vlastní realizací. Nemůžu čekat až bude všechno hotovo – to nebude nikdy. Nebo až děti vyrostou – v tom prostě nebudu šťastná.

Očekává se ode mně, že budu plnit úkoly mateřství, starat se o děti, potravu a prostor. Ale já se musím postarat i o sebe. Pro mně je to malování, péče o obrazy a několik dalších projektů, o které se už brzy podělím. To mně činí šťastnou. A jako šťastná mám mnohem více energie než když plním sny někoho jiného. To je zdravě sobecké.

Hodně mi taky pomohl pohled na čínská zvířata v datu narození od Dáši Kravcové. Pochopila jsem svou “jinakost” kterou jsem se pořád snažila převést na to co a jak by se mělo dělat. A ono to nefungovalo..
Pochopila jsem, že mi sedí různorodé činnosti a že ten den můžu přebíhat od jedné ke druhé a v pravý čas je dokončit – to si hlídám. A taky že mám obrovskou sílu, která na mně čekala.

Každý ten svůj způsob realizace může mít jiný. Věřím, že každý to své štěstí a to, jak věci potřebuje dělat, může najít.

S Láskou ZU